• enEnglish
  • csČeština

Neviditelná výstava

Když Tĕ vedou smysly...

Přichuť nevšedních zážitků – XVI. – Neviditelná výstava

A přesně tak, jak řekla má dopisovatelka, se stalo. Volno, které jsem strávil se svou rodinou, bylo v nenávratnu a mě čekala cesta domů. Už dopředu jsem věděl, že svou zpáteční trasu přečkám ve vlaku. Přeci jen jsem v poslední době potřeboval mnohem více inspirace než kdy dřív. Už to pro mě nebylo všechno tak jednoduché, často jsem cítil, jak se nade mnou zavírá propast. Musel jsem si říkat, že tohle všechno jsou jen jakési malé překážky mého osobního růstu.

Vyhledal jsem si odjezd vlaku. Po probdělé noci jsem ovšem vůbec ne s nadšením nasedal do tříhodinového expresu. Dělal jsem opravdu vše, krom svých povinností. V Pardubicích jsem si uvědomil, že mé lelkování mě připravilo o chvíle, kdy jsem mohl splnit pár novoročních povinností. Jenže jedna povinnost mi tak nějak zůstala v podvědomí z loňska, byla to Jana. Moc jsem nechápal, proč pokaždé sbírám tolik odvahy k napsání jedné zprávy, opravdu jsem se připravoval, jak chudý král do boje. Chtěl jsem ji vidět, ale nebyl jsem si zcela jistý, do jaké míry touží po našem setkání ona. Chvíli jsem si pročítal články na internetu. Zajímala mě zejména kultura. Ne, že bych byl jejím fanouškem, ale neměl jsem náladu pročítat si články týkající se právě neodborné práce s petardami.

Když mi do oka padl odkaz na neviditelna.cz. Neporozuměl jsem, k čemu má vyvěšený štítek odkazovat, a tak jsem popustil uzdu své zvědavosti. Jednalo se o neviditelnou výstavu. Čím víc jsem těmi stránkami projížděl, tím víc jsem si uvědomoval, že já na ni prostě musím jít. Jednalo se o něco výjimečného. Věděl jsem dobře, s kým bych ji chtěl navštívit, a tak jsem se pustil do realizace. Slova mi ovšem nešla přes ústa.

Janinu reakci jsem svým způsobem obdivoval. Přešla jako bílá labuť minovým polem a mou nabídku přijala. V celé zprávě nebyla ani stopa po výčitkách. Možná byla opravdu jedinečná přesně tak, jak jsem si to myslel ten první den, kdy jsem ji poprvé spatřil.

Na výstavu jsme se vydali ve středu. Jako obvykle byla oblečená a učesaná jako kdyby očekávala návštěvu té nejluxusnější restaurace. Lehce poprchávalo, vytáhl jsem deštník a nabídl jí rámě. Ulicí se ozýval klapot jejích bot a šum z přilehlých kaváren. Konverzace mezi námi vázla a já se snažil zachovat klid.

Vyšli jsme do druhého patra. Zatím co já tušil, co nás čeká, Janu upoutala první část výstavy. Dotýkala se destiček, kde byl Braillovým písmem vyražen text, nasadila si škrabošku a snažila se správně sestavit přiložené kostky. Podíval jsem se na hodiny, průvodce už stál ve dveřích. Jemně jsem se dotkl jejího ramene a ona pochopila.

„Jistě jste již slyšeli, že prohlídka probíhá ve tmě. Jednou rukou se držte podél stěny a druhou si držte před obličejem. Pokud jste přišli v páru, nedržte se za ruce, tím ohrožujete nejen sebe, ale i ostatní. Zmocnil se mě pocit strachu, když jsem to plánoval, tak jsem si asi zcela neuvědomil vážnost mých vnitřních fobií.“

„Kdyby někomu z vás nebylo dobře, ihned to hlaste. Už se nám to tu několikrát stalo, takže nebudete výjimkou.“

Ani tato věta mi nepomohla. Jana se vlídně usmála a zařadila se za mě. Naším úkolem bylo vytvořit hada. Chvíli jsme postávali ve tmě, aby si naše oči přivykly. Bylo to zvláštní. Časem přestanete vnímat, že máte ve skutečnosti otevřené oči, mrkáte apod.

Prsty jsem kopíroval stěnu, srdce mi bušilo o závod. A to ani nemluvím o tom, jak jsem se potil. Nejprve jsme procházeli bytem. „Hledejte exponáty v úrovni pasu“. „V úrovni pasu, člověče“. Náš průvodce mi právě strčil obě ruce na linku, prsty jsem šmátral dál a zcela úspěšně narazil do věšáku. Nejhorší místností pro mě byla koupelna. Vzhledem k tomu, že jsme měli možnost volného pohybu, cítil jsem kolem sebe dech ostatních, což mi zcela jasně prozradilo, že já musím opravdu rychle z koupelny odejít, ale odejděte rychle, když nevidíte vůbec nic. Cítil jsem tíseň a zmocňovala se mě panika, ovšem zvládl jsem to. Chvíli jsem se pak pravděpodobně pohyboval obývacím pokojem, a dokonce narazil na Janu. Její nadšený hlas prozrazoval, že je unešená.

A tak jsme postupovali dál. Došli jsme až do srubu a osahávali kožešiny, vůbec jsem netušil, o jaké zvíře se jedná. A tak mi hlavou probliklo, že se podívám. Ve smyslu otevřu oči a povídám se, ale potom mi došlo, že v tomto postoji už jsem a nelze dělat víc. Zmocnila se mě další panika, měl jsem strach, že se ostatním ztratím a nenajdu cestu ven. Když jsme se dostali na konec výstavy, chvíli jsme postávali v tmavém prostoru, aby světlo příliš nezasáhlo naše oči. V tom přítmí jsem si prohlížel jednotlivce naší skupiny. V té tmě jsme do sebe naráželi a mnohdy si i pomohli, představoval jsem si je úplně jinak.

Oblékl jsem Janu do kabátu a pozval ji na večeři, naše konverzační bariéra byla pryč. V jedné místnosti jsme se totiž museli najít a plnit spolu úkoly. Byl to moment, kdy jsem ji poprvé hlasitě oslovil. Teď už mi přišlo všechno mnohem jednodušší.

„Nejvíc mě pobavily ty dvě holky, co se mnou byly v koupelně“, řekla.

H1: Já jsem našla sprchový kout.
H2: Já taky.
H1: A kde teď jsi?
H2: V něm.

Takhle jsem si opravdu představoval příchuť nevšedních zážitků. A možná bych ještě přidal jeden výstavní citát: Žij každý svůj den, jakoby byl Tvůj poslední, protože jednou budeš mít pravdu. (Bohužel už si nevzpomínám, kdo byl autorem.)

zdroj