Press

Naše Neviditelná výstava měla v minulém roce návštěvníka – učitele ošetrovatelství  z Polska. Pán Wojciech Nyklewicz následně svoje zážitky popsal v časopisu pro zdravotní sestry Sztuka Pielęgnowania. Děkujeme moc za krásná slova a přejene hodně úspěchu a štěstí  v soukromém i profesním životě! 

Temnota, nejistota a bezmoc – to jsou pocity, které zažijete, když navštívíte „Neviditelnou výstavu“ v Praze. Chcete vědět, jak se celý život cítí člověk, který se nemůže spolehnout na svůj zrak? Na této výstavě zažijete všechny pocity, se kterými se slepý člověk každodenně musí vypořádat.

Potkáváme je každý den na ulicích, ve veřejné dopravě, ale třeba i na obědě v restauraci. Občas se jim pokoušíme pomoci, ale často to není vůbec třeba. Občas nevíme, jak se k nim vlastně máme chovat. I to se na Neviditelné výstavě dozvíte. Slepci, ale i lidé s vážnou vadou zraku jsou totiž většinou mnohem samostatnější, než si myslíme. Na Neviditelné výstavě v Praze máte jedinečnou možnost si vyzkoušet, jaké to je, nic nevidět. A rozhodně to stojí za to! Jak už samotný název výstavy napovídá, je opravdu neviditelná. Tedy, vy rozhodně nic neuvidíte, protože se budete po celou dobu pohybovat v naprosté temnotě. Je to velmi zajímavá zkušenost, protože všeobjímající neproniknutelná tma vás donutí mnohem intenzivněji používat ostatní smysly – především sluch a hmat. Před samotnou prohlídkou vás průvodce (v temnotě se pohybuje s naprostou jistotou, až to ve vás vyvolává pocit, že on v té tmě snad musí vidět) seznámí s tím, co bude následovat a poradí vám, jak se v temném prostoru chránit, abyste do něčeho nenarazili. V praxi to ale vlastně vůbec nebylo nutné, protože průvodce vás po celou dobu prohlídky navádí, kudy se máte pohybovat, případně vám pomůže a rukou vás navede na správné místo. Ovšem také vás odvede do volného prostoru, kde nemáte žádný záchytný bod a musíte se následně pohybovat směrem, odkud slyšíte jeho hlas. Výstava se skládá z několika místností, které jsou zařízeny různým vybavením. Dostanete se třeba do lesa, kde slyšíte zurčící potůček, na rušnou ulici mezi auta a cvakající semafory, nebo třeba jen do obyčejné koupelny. Vy samozřejmě, stejně jako slepci v reálném životě, zpočátku vůbec netušíte, kde jste. Ale pomocí sluchu a hmatu na to vždy velmi rychle přijdete. Je opravdu zajímavá zkušenost zjišťovat pouze pomocí „osahávání“ nějakého předmětu to, kde se právě nacházíte.

zdroj

V úterý odpoledne 15. října, se v parku na Karlově náměstí v Praze objevila neobvyklá instalace. Labyrint, dvoukolo, stoleček se zvukovým pexesem a další hříčky. U příležitosti celosvětového Dne bílé hole přišla s touto akcí pražská Neviditelná výstava. Cílem těchto akcí je snaha přiblížit život nevidomých široké veřejnosti. Nevidomí a slabozrací se v mnoha oblastech života musí potýkat s problémy, jež nám v běžném životním tempu jen stěží přijdou na mysl.

„Víte, co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.“ H. A. Kellerová

„Může se zdát, že odemknout zámek, nebo projít kousek cesty s bílou holí je jednoduchý úkol,“ vysvětlila nám Kriszta Simon, vedoucí Neviditelné výstavy. „Když si to pak zkusíte, zjistíte, kolik procent orientace vlastně zrak ve skutečnosti zajišťuje.“

„Technika bílé hole se musí chvíli trénovat, pro nevidomé je to jedna z nejdůležitějších orientačních pomůcek,“ objasnil Michal Novotný, jeden z průvodců přítomný u labyrintu. „Náš labyrint ale s kratší holí, tzv. signální, zvládnou i menší děti – často snáze než dospělí.“

Ve tři hodiny se přítomní dočkali ještě jednoho překvapení. Pod vedením průvodce Pavla Gorala (a jeho djembe) a Iva Charitonova z kapely Létající koberec (a jeho „židovské harfy“) prošlo šest desítek studentů s klapkami na očích přes celé náměstí. Důkaz toho, že i bez zraku se dá orientovat, zapojí-li člověk dostatečně zbývající smysly.

zdroj

A přesně tak, jak řekla má dopisovatelka, se stalo. Volno, které jsem strávil se svou rodinou, bylo v nenávratnu a mě čekala cesta domů. Už dopředu jsem věděl, že svou zpáteční trasu přečkám ve vlaku. Přeci jen jsem v poslední době potřeboval mnohem více inspirace než kdy dřív. Už to pro mě nebylo všechno tak jednoduché, často jsem cítil, jak se nade mnou zavírá propast. Musel jsem si říkat, že tohle všechno jsou jen jakési malé překážky mého osobního růstu.

Vyhledal jsem si odjezd vlaku. Po probdělé noci jsem ovšem vůbec ne s nadšením nasedal do tříhodinového expresu. Dělal jsem opravdu vše, krom svých povinností. V Pardubicích jsem si uvědomil, že mé lelkování mě připravilo o chvíle, kdy jsem mohl splnit pár novoročních povinností. Jenže jedna povinnost mi tak nějak zůstala v podvědomí z loňska, byla to Jana. Moc jsem nechápal, proč pokaždé sbírám tolik odvahy k napsání jedné zprávy, opravdu jsem se připravoval, jak chudý král do boje. Chtěl jsem ji vidět, ale nebyl jsem si zcela jistý, do jaké míry touží po našem setkání ona. Chvíli jsem si pročítal články na internetu. Zajímala mě zejména kultura. Ne, že bych byl jejím fanouškem, ale neměl jsem náladu pročítat si články týkající se právě neodborné práce s petardami.

Když mi do oka padl odkaz na neviditelna.cz. Neporozuměl jsem, k čemu má vyvěšený štítek odkazovat, a tak jsem popustil uzdu své zvědavosti. Jednalo se o neviditelnou výstavu. Čím víc jsem těmi stránkami projížděl, tím víc jsem si uvědomoval, že já na ni prostě musím jít. Jednalo se o něco výjimečného. Věděl jsem dobře, s kým bych ji chtěl navštívit, a tak jsem se pustil do realizace. Slova mi ovšem nešla přes ústa.

Janinu reakci jsem svým způsobem obdivoval. Přešla jako bílá labuť minovým polem a mou nabídku přijala. V celé zprávě nebyla ani stopa po výčitkách. Možná byla opravdu jedinečná přesně tak, jak jsem si to myslel ten první den, kdy jsem ji poprvé spatřil.

Na výstavu jsme se vydali ve středu. Jako obvykle byla oblečená a učesaná jako kdyby očekávala návštěvu té nejluxusnější restaurace. Lehce poprchávalo, vytáhl jsem deštník a nabídl jí rámě. Ulicí se ozýval klapot jejích bot a šum z přilehlých kaváren. Konverzace mezi námi vázla a já se snažil zachovat klid.

Vyšli jsme do druhého patra. Zatím co já tušil, co nás čeká, Janu upoutala první část výstavy. Dotýkala se destiček, kde byl Braillovým písmem vyražen text, nasadila si škrabošku a snažila se správně sestavit přiložené kostky. Podíval jsem se na hodiny, průvodce už stál ve dveřích. Jemně jsem se dotkl jejího ramene a ona pochopila.

„Jistě jste již slyšeli, že prohlídka probíhá ve tmě. Jednou rukou se držte podél stěny a druhou si držte před obličejem. Pokud jste přišli v páru, nedržte se za ruce, tím ohrožujete nejen sebe, ale i ostatní. Zmocnil se mě pocit strachu, když jsem to plánoval, tak jsem si asi zcela neuvědomil vážnost mých vnitřních fobií.“

„Kdyby někomu z vás nebylo dobře, ihned to hlaste. Už se nám to tu několikrát stalo, takže nebudete výjimkou.“

Ani tato věta mi nepomohla. Jana se vlídně usmála a zařadila se za mě. Naším úkolem bylo vytvořit hada. Chvíli jsme postávali ve tmě, aby si naše oči přivykly. Bylo to zvláštní. Časem přestanete vnímat, že máte ve skutečnosti otevřené oči, mrkáte apod.

Prsty jsem kopíroval stěnu, srdce mi bušilo o závod. A to ani nemluvím o tom, jak jsem se potil. Nejprve jsme procházeli bytem. „Hledejte exponáty v úrovni pasu“. „V úrovni pasu, člověče“. Náš průvodce mi právě strčil obě ruce na linku, prsty jsem šmátral dál a zcela úspěšně narazil do věšáku. Nejhorší místností pro mě byla koupelna. Vzhledem k tomu, že jsme měli možnost volného pohybu, cítil jsem kolem sebe dech ostatních, což mi zcela jasně prozradilo, že já musím opravdu rychle z koupelny odejít, ale odejděte rychle, když nevidíte vůbec nic. Cítil jsem tíseň a zmocňovala se mě panika, ovšem zvládl jsem to. Chvíli jsem se pak pravděpodobně pohyboval obývacím pokojem, a dokonce narazil na Janu. Její nadšený hlas prozrazoval, že je unešená.

A tak jsme postupovali dál. Došli jsme až do srubu a osahávali kožešiny, vůbec jsem netušil, o jaké zvíře se jedná. A tak mi hlavou probliklo, že se podívám. Ve smyslu otevřu oči a povídám se, ale potom mi došlo, že v tomto postoji už jsem a nelze dělat víc. Zmocnila se mě další panika, měl jsem strach, že se ostatním ztratím a nenajdu cestu ven. Když jsme se dostali na konec výstavy, chvíli jsme postávali v tmavém prostoru, aby světlo příliš nezasáhlo naše oči. V tom přítmí jsem si prohlížel jednotlivce naší skupiny. V té tmě jsme do sebe naráželi a mnohdy si i pomohli, představoval jsem si je úplně jinak.

Oblékl jsem Janu do kabátu a pozval ji na večeři, naše konverzační bariéra byla pryč. V jedné místnosti jsme se totiž museli najít a plnit spolu úkoly. Byl to moment, kdy jsem ji poprvé hlasitě oslovil. Teď už mi přišlo všechno mnohem jednodušší.

„Nejvíc mě pobavily ty dvě holky, co se mnou byly v koupelně“, řekla.

H1: Já jsem našla sprchový kout.
H2: Já taky.
H1: A kde teď jsi?
H2: V něm.

Takhle jsem si opravdu představoval příchuť nevšedních zážitků. A možná bych ještě přidal jeden výstavní citát: Žij každý svůj den, jakoby byl Tvůj poslední, protože jednou budeš mít pravdu. (Bohužel už si nevzpomínám, kdo byl autorem.)

zdroj

Jaké to je dívat se, ale nevidět? Jaký je vlastně život nevidomých? To vám přiblíží unikátní projekt nazvaný Neviditelná výstava v Novoměstské radnici. Na co se můžete těšit? Především na neopakovatelný zážitek!

Výstava je rozdělena na dvě části. V té první se seznámíte s životem nevidomých jako takovým. Můžete si sami prakticky vyzkoušet pomůcky, které jim usnadňují život a které běžně používají, ač si budete občas připadat jako v soutěži: „Uhádni tajemný předmět“. Dozvíte se něco o Braillově písmu, ale především prověříte, jak jsou na tom vaše smysly, když je ten, který jste zvyklí používat nejvíce, zrak, vyřazen z provozu. To vše zábavnou a nenásilnou formou navíc za asistence nevidomých průvodců, kteří jsou vždy ochotní zodpovědět jakékoliv dotazy týkající se života beze zraku či samotného hendikepu.

V druhé části výstavy vás pak již pohltí naprostá tma. Musíte se spolehnout už jen na svůj hmat, sluch a čich. Nemusíte se ale bát. Když by vás i tyto smysly zklamaly, je tu opět pomocná ruka nevidomého průvodce. Postupně projdete několika místnostmi, které mají za úkol simulovat prostředí důvěrně známé z každodenního života, které ovšem bez zraku může představovat celkem oříšek. Jak se vyznáte na ulici plné aut, v bytě, v lese, když najednou jediné, co vidíte, je pouze tma?

Návštěva Neviditelné výstavy pro vás bude určitě zkušenost. Bude to i zábava. Optimismus, životní elán a pohled na svět nevidomých průvodců vás naprosto uchvátí. Hodina beze zraku vám možná otevře oči. NadPrahou tento zážitek vřele doporučuje. Určitě si jej nenechte ujít, času je ještě dost a dost. Výstava je plánována minimálně do konce roku 2013.

zdroj

Představte si, že jste se ocitli v naprosté tmě. Může vám hodina slepoty otevřít oči? Napadlo vás někdy, jak se nevidomé ženy líčí? Co pro nevidomé znamenají barvy?

Neviditelná výstava je ojedinělou interaktivní cestou po světě, v němž zmizelo všechno světlo, a kde se snažíte pomocí svých zbylých smyslů najít cestu ven. Můžete si vyzkoušet, jaký je život bez zraku. Bez smyslu, skrze nějž získává náš mozek nejvíce informací. Celou výstavou vás budou doprovázet nevidomí nebo částečně nevidomí lidé. Chodí se po skupinách a během hodiny poznáte jiný život; vyzkoušíte si, jak se pohybovat v ruchu velkoměsta, jak si ochutit oběd, jak zaplatit…

Na Neviditelné výstavě se řídíte výhradně hmatem, sluchem, čichem a smyslem pro rovnováhu. Díky dočasné ztrátě zraku a obtížím při orientaci zjistíte, že svět může být i bez onoho klíčového smyslu stále krásný. Výstava se vám snaží ukázat jednak reálný svět nevidomých lidí a za druhé možnosti, jak jim pomoci a porozumět.

Ve druhé části výstavy se seznámíte s věcmi, které neznáte, ať jsou to mluvící hodiny, Braillovo písmo nebo třeba mluvící váha či tlakoměr. Budete mít možnost vyzkoušet si chůzi s bílou holí, dozvíte se, jak si přečíst denní tisk, jak hrát společenské hry pro nevidomé a mnoho dalšího.

Navštivte Neviditelnou výstavu na Novoměstské radnici v Praze!

zdroj

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jaké to je, žít bez zraku? Jak se slepí lidé orientují, jak se pohybují doma i po městě, jak pracují? A co teprve další věci, které člověka napadnou až po delší úvaze – třeba jak si nevidomí uvaří nebo správně okoření jídlo, jak nakupují oblečení a jak poznají, co si ráno vzít na sebe, aby se barvy netloukly? Na všechny tyto a další otázky, které vás jen napadnou, vám odpoví unikátní pražská výstava – výstava, na které neuvidíte zhola nic.

Z kuchyně až do lesa
Neviditelná výstava je interaktivní, zcela temný prostor, který se skládá z několika místností a částí. Všechny si je v naprosté temnotě projdete pod vedením nevidomého průvodce a budete mít dostatek času si osahat veškeré vybavení. Kolik předmětů běžné denní potřeby myslíte, že poznáte? Zjistíte, jaké to je, pohybovat se domácností jen pomocí čtyřech smyslů, zkusíte se zorientovat na fiktivní ulici pomocí zvuků provozu, a podíváte se i do lesa (pozor na zákeřně umístěný krmelec, ten nám dal zabrat)

Od nevidim do nevidim
Ačkoliv se po celou dobu pohybujete v naprosté tmě, nemusíte se ničeho bát. Průvodce vám bude radit, jak si najít bezpečnou cestu, a na obtížnější překážky vás upozorní. Ztratit se také nemůžete – celá skupina se vždy pohybuje pohromadě a průvodce si v každé místnosti přepočítá, jestli nikdo nechybí a nebloudí kdesi vzadu. Jen pokud máte brýle, tak se připravte na to, že je budete muset před vstupem sundat…takže majitelé těch silnějších možná čeká ten nejobtížnější úsek ještě za světla.

Opravdu černá káva
Poslední částí je pak kavárna, kde si pouze nahmatáte židle a stolky a pak už si můžete v klidu (a samozřejmě ve tmě) vychutnat kávu nebo čaj a vyptat se svého průvodce na cokoliv, co vás zajímá. Během výstavy určitě přijdete na spoustu dalších otázek – pomůže vám totiž uvědomit si, s kolika problémy se musí nevidomí dennodenně potýkat. Hrobové atmosféry se ale obávat nemusíte – průvodci jsou velmi vtipní a přátelští a nezvyklá atmosféra a nutnost vzájemné pomoci rychle sblíží i celou skupinku. Čeká vás zábava i chvilka k zamyšlení; a čistě mezi námi – pokud jste nesmělí, je Neviditelná výstava ideální místo pro první či nulté rande. Rozhodně nebudete první ani poslední, koho tma a lehký pocit nebezpečí vyburcuje k úspěšným odvážným počinům.

zdroj

Tak zní podtitul zajímavé stálé expozice na Novoměstské radnici v Praze. Již název Neviditelná výstava napovídá, že se jedná o nevšední zážitek. Představte si, že jste se ocitli v naprosté tmě. Vyzkoušejte si interaktivní cestu po světě, v němž zmizelo všechno světlo, a kde se snažíte pomocí svých zbylých smyslů najít cestu ven.

Celou výstavou vás provedou nevidomí či částečně nevidomí průvodci. Budete se zde řídit hlavně sluchem, hmatem, čichem a smyslem pro rovnováhu. Díky dočasné ztrátě zraku a obtížím při orientaci zjistíte, že svět může být i bez onoho klíčového smyslu stále krásný. Neviditelná výstava se vám snaží ukázat jednak reálný svět nevidomých lidí, jednak možnosti, jak jim pomoci a porozumět. Budete chodit ve speciálně vybavených a zcela zatemněných místnostech.

Na chvíli poznáte úplně jiný život. Vyzkoušíte si, jak se pohybovat v ruchu města i v lese, jak se umýt či zapnout mikrovlnnou troubu, jak zaplatit za kávu, jak správně ochutit oběd a vybrat správné koření. V dalších prostorách výstavy vám totiž ukážeme zařízení a předměty, které ve svém běžném životě nevidomí používají.

Organizátoři výstavy všem návštěvníkům vzkazují: Mějte slepou důvěru!

zdroj