Jako střední odborná škola se snažíme doplňovat výuku ve třídách praktickými ukázkami reálného života v oblastech zaměření daného studijního oboru. Proto zorganizovala učitelka odborných předmětů Mgr.Pekáriková dne 20.10 2011 návštěvu „Neviditelné výstavy“ v Praze. Akce se zúčastnili žáci 3.ročníku oboru Sociální péče. Na Neviditelné výstavě Praha se řídíte výhradně hmatem, sluchem, čichem a smyslem pro rovnováhu. Díky dočasné ztrátě zraku a obtížím při orientaci zjistíte, že svět může být i bez onoho klíčového smyslu stále krásný. Neviditelná výstava Praha se snaží ukázat jednak reálný svět nevidomých lidí, jednak možnosti, jak jim pomoci a porozumět. Po „Neviditelné cestě“ žáky prováděli nevidomí průvodci. Vyzkoušeli si, jak se pohybovat v ruchu města i v lese, jak se umýt či zapnout mikrovlnnou troubu, jak zaplatit za kávu, jak správně ochutit oběd a vybrat správné koření. Seznámilo se s pomůckami pro nevidomé, které ve svém životě běžně používají.

zdroj a fotky

Výstava mě lákala od první chvíle, co jsem se o ní náhodou dozvěděla z letáku v jednom z muzeí. Doma jsem si letáček hezky magnetem přikurtovala na lednici k ostatním věcem, které „musím“ udělat či navštívit a nechala ho na nějaký čas být. Upřímně, hlavní důvod byl ten, že jsem mezitím na internetu zjistila, kolik stojí vstupné, které mi přišlo o něco málo vyšší než můj běžný „výstavový“ průměr, a tak jsem začala váhat, zda mi to za to stojí… (Hlodaly ve mě totiž takové ty běžné, trochu hloupé, pochyby o tom, zda opravdu musím někde platit za „tmu“, jestli si nestačí zavázat oči doma, apod.:)

Naštěstí má zvědavost převážila a jednoho dne jsme se spolu s manželem odhodlali k návštěvě. Manželův vztah k mým výletům za výstavami a do muzeí je obvykle chladný a ani tentokrát tomu z jeho strany nebylo až do poslední minuty jinak. Dokonce bych řekla, že speciálně před touto výstavou chlad přerostl v kus ledu. Nicméně nebrblal a šel 🙂 (To, jak se „moc těšil“ mi prozradil až na cestě domů, kdy už byl naopak doopravdy rád, že na výstavě byl.)

Hned po příchodu jsme byli požádáni k odložení všech věcí (k dispozici jsou uzamykatelné skříňky), co by nám mohli uvnitř hlavních prostor jen vadit (kabelky, hodinky, brýle, mobily,…). Následovala první část výstavy – viditelná, kde jsme mohli v klidu prozkoumat mnoho zajímavých věcí týkajících se života ve tmě. Asi po půl hodině si nás vyzvedl náš průvodce a nastala tma.

Opravdu tma tmoucí. Ač nám bylo doporučováno stejně raději zavřít oči, když už nám k ničemu nejsou, nevím jak ostatní ve skupině, já toho nebyla schopna. I když jsem nic neviděla, při zavření očí jsem nabírala pocitu, že určitě o „něco“ přicházím…

Co všechno je ve tmě nachystané, neprozradím, ulehčila bych vám návštěvu a částečně ochudila o zážitky. Ale můžu prozradit, jak jsem se cítila po procitnutí zpět na světle já. V první řadě jsem sebou byla zklamána. Myslela jsem, že mi orientace ve tmě nebude dělat takový problém, ale opak se stal pravdou. Můj celkem spolehlivý smysl pro orientaci (v naší rodině to bývám já, kdo naviguje podle mapy, popř.nachází cestu zpět v neznámém prostředí) naprosto selhal. Bez zraku jsem byla nahraná a naprosto mimo. V tu chvíli se z manžela stal můj osobní zachránce, který naopak bez zraku svůj orientační smysl najednou našel. (A že mě to štvalo:)) Naštěstí pro uklidnění vlastního ega jsem si mohla připsat alespoň jeden bod k dobru. To když šlo o to naslouchat a následovat zvuk (např.hlas průvodce). Manžel selhal, já šla celkem najisto.

V průběhu celé akce to všechno byla hlavně zábava. Teprve na cestě domů jsme si začali pořádně uvědomovat, jak je to bez zraku všechno zatraceně těžké. Kolik, pro nás neviditelných, překážek musí slepý nebo slabozraký člověk ve svém životě dennodenně překonávat. To už není zábava ani trochu. Věřte mi.

zdroj

Když mi vedoucí výstavy řekla, že si mám na návštěvu Neviditelné výstavy vyhradit zhruba hodinu času, pomyslela jsem si, co budu v těch několika místnostech, kterými jsem se chystala projít, celou tu dobu dělat.
Jenomže ve chvíli, kdy mě coby vidoucí zavřeli do zcela tmavého prostoru a řekli, abych popošla pár kroků, sunula jsem se jako šnek.
Přestože jsem věděla do čeho jdu a měla jsem informace o tom, co mě čeká, zachvátila mě v první moment téměř ochromující panika.
Čím se mám řídit? Podle čeho se mám v té naprosté tmě orientovat? Chvíli jsem přemýšlela o tom, že se radši vrátím.
Pomocnou ruku nabízí nevidomá průvodkyně Petra
Naštěstí je tu ale pro všechny návštěvníky připravená pomoc. S každou skupinkou, která čítá maximálně osm lidí, jde nevidomý průvodce, který dává pokyny a užitečné rady. V mém případě s námi šla průvodkyně Petra.

zdroj

Zajímavý rozhovor s průvodcem Ondřejem Luskem najdete zde.

Může nám hodina tmy otevřít oči?
Jaký je život bez smyslu, díky kterému získává člověk nejvíce informací? Odpoveď na tyto otázky získáte na „Neviditelné výstavě“. Představte si, že zmizelo všechno světlo a pomocí svých zbylých smyslů se snažíte najít cestu ven. Zkuste na chvíli vnímat okolí bez zraku a formou interaktivního cestování v absolutní tmě se orientovat pouze podle hmatu, zvuku, vůně a smyslem pro rovnováhu. Skrze dočasnou ztrátu zraku a navzdory obtížím při orientaci zjistíte, že svět může být stále krásný i bez onoho klíčového smyslu.

V životě nikdy nevíme, kdy a kdo budeme potřebovat pomoc. Na chvíli si vyměníte místo s nevidomými, tentokrát oni budou vašimi průvodci a vy jim musíte slepě důvěřovat. Na „Neviditelné cestě“ ve speciálně vybavené a zatemněné místnosti vás budou doprovázet nevidomí průvodci, kteří také prozradí mnoho zkušeností ze svého života. Představí vám odlišný život a přiblíží běžný den nevidomých. Vyzkoušíte si, jak se pohybovat v ruchu města nebo v lese, jak se chovat v baru, objednat a zaplatit za kávu, jak správně ochutit oběd a vybrat správné koření a mnohem více. Můžete také využít této příležitosti a zeptat se na cokoli, co vás ze života nevidomých bude zajímat.

pokračování

Už nějakou dobu probíhá v pražské Novoměstské radnici výstava s názvem Neviditelná. Co to znamená? Podiví se každý, když si poprvé přečte označení výstavy. Časem ale pochopí, co se za slovem „neviditelný“ skrývá. Pochopí to dokonce lépe, než si je v první chvíli vůbec schopen představit.

Se zvláštním pocitem a neurčitým očekáváním jsem i já vystoupala do druhého patra radnice na Karlově náměstí. Nejprve jsem měla možnost seznámit se s částí expozice, která návštěvníkovi představí Braillovo písmo, mluvící hodiny, váhu či tlakoměr.

Skutečné dobrodružství však začalo až za hrubým tmavým závěsem. Svět zmizel. Člověk vůbec netušil, kde je, kam má jít, jak to vypadá okolo. Oči se marně snažily najít záchytný bod, podle kterého by se mohly zorientovat. Najednou se ze tmy ozval hlas. Příjemný hlas, který naší skupince pomohl najít zeď. Jak rád jí každý z nás ucítil pod rukama. Konečně nějaký opěrný bod! Uklidňující hlas nám zatím vyprávěl příběh vzniku této jedinečné výstavy.

V Německu přišel mladý novinář o zrak. Jeho milující manželka se snažila pochopit, jak se asi cítí, jakým způsobem vnímá svět kolem. Nechala proto v jejich bytě zatemnit všechna okna a učila se společně se svým manželem žít jako nevidomá. Na základě tohoto příběhu vznikl koncept Neviditelné výstavy, která se už objevila v několika státech Evropy a jejich hlavních městech. V Maďarsku zaznamenala dokonce takový úspěch, že se místo plánovaného půl roku v Budapešti usadila natrvalo.

Po zajímavém povídání pro naší malou skupinku ztracenou ve tmě začíná další zkouška. Vyrazit pomalu do neznáma. Zpočátku jdeme velmi pomalu, někdy do sebe narazíme. Dostáváme se ke dveřím. Procházíme místnostmi a k představě, jak to tam asi vypadá, nám musí stačit smysly, jako je hmat, čich a sluch. Přidržujeme se stěn a pozorně posloucháme našeho průvodce, který vždy ví, kde se nacházíme. Jak je to možné?

zdroj

VIDEO: Nezvyklá výstava potmě

Asi před 14 dny jsem byla na NEVIDITELNÉ VÝSTAVĚ byl to ÚPLNĚ NEJVÍC OHROMUJÍCÍ ZÁŽITEK za poslední dobu, už proto, že se s nevidomými setkávám, dělám jako brigádu doprovod pro nevidomé děti, ale myslím si, že bych na tu výstavu zašla, i kdybych s nimi nepracovala.
Navíc jsme šly s kamarádkou na poslední čas a k našemu štěstí jsme byly jenom my dvě.
Hodinu jsme chodily po místnostech, které představovaly různé místnosti a nebo prostředí.
Všechno jsme si mohly osahat, a tipovat, co to asi může být. Vedly náš vážně jenom naše smysly a trochu paní průvodkyně, protože by jsme se asi samy nevymotaly ven.
Výstavu všem pražským i mimopražským (kdo bude mít cestu) doporučuji, úžasný zážitek!!

zdroj

VIDEO: potápění s nevidomými

Krátkou zprávu o ochutnávce potápění uvidíte od 13. minuty.

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jaké to je, žít bez zraku? Jak se slepí lidé orientují, jak se pohybují doma i po městě, jak pracují? A co teprve další věci, které člověka napadnou až po delší úvaze – třeba jak si nevidomí uvaří nebo správně okoření jídlo, jak nakupují oblečení a jak poznají, co si ráno vzít na sebe, aby se barvy netloukly? Na všechny tyto a další otázky, které vás jen napadnou, vám odpoví unikátní pražská výstava – výstava, na které neuvidíte zhola nic.

Ačkoliv se po celou dobu pohybujete v naprosté tmě, nemusíte se ničeho bát. Průvodce vám bude radit, jak si najít bezpečnou cestu, a na obtížnější překážky vás upozorní. Ztratit se také nemůžete – celá skupina se vždy pohybuje pohromadě a průvodce si v každé místnosti přepočítá, jestli nikdo nechybí a nebloudí kdesi vzadu. Jen pokud máte brýle, tak se připravte na to, že je budete muset před vstupem sundat…takže majitelé těch silnějších možná čeká ten nejobtížnější úsek ještě za světla.

zdroj