Za prvotní myšlenkou, jež byla inspirací pro první výstavu velmi podobnou té současné pražské, stála láska. Kdesi v Německu jistý muž najednou oslepl a jeho manželka se zachovala velmi netradičně. Nechala totiž celý byt absolutně zatemnit, aby měli alespoň doma oba stejné podmínky. A právě takové vyrovnání podmínek s nevidomými okusí každý návštěvník Neviditelné výstavy na vlastní kůži.

Hra na schovávanou
Poslední příležitost k uplatnění zraku máte při hledání vchodu z ulice. Dřevěné dveře jsou naproti hlavnímu vstupu do Novoměstské radnice a cedule, jež k nim naviguje, je šibalsky ukrytá za sloupem. Malé nápisy a šipky pak tápající navedou po schodech či výtahem do druhého patra, kde teprve čekají slečny prodávající lístky na samotnou výstavu.

Veškeré svítící přístroje nebo doplňky (mobily, fluorescentní hodinky apod.) je nutné před vchodem do „neviditelné“ části výstavního prostoru buď zamknout do kabinky v šatně, nebo schovat do kapes. Lákaly by totiž k osvětlování objektů a bezprostředního okolí, nebo byste usnadňovali orientaci návštěvníkům za sebou, což je v tomto případě nechtěné.

Co je vidět ve tmě
Jakmile nevidomý průvodce zavede skupinku návštěvníků do zatemněné části výstavních prostor, obvyklé role se obracejí. Nevidomý nebo zrakově postižený člověk tu zhruba hodinu pomáhá vidoucím lidem s orientací v prostoru a jako malé děti je trpělivě učí prvním krůčkům, upozorňuje je na všechna nebezpečí a chválí je za úspěšně zvládnuté úkoly. Kromě procházky v replikách různých interiérů i venkovních prostorů jsem na výstavě zkoušela podle hmatu poznat jednotlivé součásti vybavení domácnosti, zahradnické nástroje, ovoce a zeleninu nebo třeba i sochy.

A jak taková neviditelná výstava vypadá? Vidět je tu jen to, co si sami představíte, takže je potřeba co nejvíce zapojit ostatní smysly. Podle pokynů průvodce jsme se pohybovali vždy podél jedné zdi nebo zábradlí, v malých místnostech dostala skupinka „rozchod“ k prozkoumání objektů pomocí hmatových vjemů. Navozené situace jsou doplněny i odpovídajícími zvukovými efekty, takže uplatnit můžete i sluch. Nebo čich, to když jsme byli v kuchyni postaveni před různé druhy koření. Chuťové vjemy jsem se neodvážila zapojit, ačkoliv – jak jsem poté zjistila na světle podle čistých prstů, hygiena tu je skutečně perfektně dodržovaná. Na výstavě dobře procvičíte i šestý smysl a intuici, například při odhadování vzdáleností od ostatních lidí a předmětů.

Pobyt v naprosté tmě má prý na lidi v zásadě dva možné účinky. Buď dojde ke zklidnění, uvolnění a zpátky na světlo se vám ani moc nechce, nebo vás naopak zachvátí panika, strach, stres, klaustrofobie a až hysterická potřeba znovu vidět. Mně vyřazení zraku zvláštně zklidnilo a vnitřně uvolnilo. Cítila jsem se po výstavě vyloženě zrelaxovaná.

Placení bez koukání
Náš průvodce mě trochu překvapil svým prohlášením. Řekl totiž, že kdyby mu teď (ve věku kolem 25 let) někdo nabídl možnost uzdravení zraku, nechtěl by to. Prý by se musel všechno učit znovu, začínat od začátku. Je prý se svým životem spokojený, šťastný, věnuje se činnostem, jež má rád – sportuje, studuje, má dlouholetý vztah s přítelkyní… nic mu nechybí.

Nejzajímavější zkušeností ale byla poslední část procházky tmou na předsvětelném baru, kde se průvodce proměnil v barmana, nás usadil jakožto hosty na barové stoličky a sehrál s námi reálnou scénku s objednáváním, konzumací a placením teplých či studených nápojů. Dozvěděli jsme se, že naše měna má snad nejlépe vypracovaný systém logického tektonického (hmatového) rozlišení mincí. Jednak se poměrná velikost shoduje s faktickou hodnotou mince (podle velikosti: koruna – dvoukoruna – pětikoruna – desetikoruna – dvacetikoruna – padesátikoruna), navíc lze vypozorovat i takové nuance, jako že korunová mince a její desetinásobek – desetikoruna – mají obě vroubkované okraje, dvoukoruna a dvacetikoruna jsou obě hranaté a pětikoruna a největší padesátikoruna mají obě povrch okraje zcela hladký. Po návratu na světlo jsme si kromě jiných šikovných pomůcek usnadňujících nevidomým život vyzkoušeli i plastovou šablonku na poznávání hodnoty papírových bankovek podle jejich délky.

Nevidomí se vás dotknou
Ve viditelné části výstavy nám průvodce ukazoval pomůcky, které umožňují lidem se zrakovým postižením – tedy ne zcela nevidomým – pracovat s textem. Mohli jsme se tu naučit Braillovo písmo, poslepu složit hlavolam nebo si zahrát domino. Při předvádění některých technických pomocníků si mladý zrakově postižený muž postěžoval na cenu takových vymožeností. Často se totiž potom stává, že ačkoliv pomoc existuje, je tak drahá, že si jí většina těch, kteří by ji nejvíce potřebovali, prostě nemůže dovolit.

Neviditelnou výstavu by měl navštívit každý; a klidně i opakovaně. Důvodů je celá řada: nevšední procházka s vyloučením zraku a tedy vcítění se do role nevidomého, také setkání s nevidomými nebo zrakově postiženými, a to v úplně nové roli, pochopení jejich světa a problémů, osvojení si základních pravidel pro pomoc nevidomým v každodenních situacích, vyvrácení předsudků a mýtů. Ještě jsem nepotkala člověka, jehož by se návštěva výstavy nijak nedotkla, nehnula s ním. Mně se ve tmě kromě jiného vrátila vzpomínka na černé hodinky, které si pamatuji z dětství. Povídání ve tmě je tak nějak uvolněnější a nakonec tedy i příjemnější. Kdy jste si naposled dali černou hodinku vy?

Neviditelná výstava není jediným místem, kde si můžete trénovat své čtyři smysly s vyloučením zraku. V centru Prahy (Národní 10) se nachází restaurace Pod křídlem noci, jejíž návštěva se odehrává ve velmi podobném duchu. Žádné zdroje světla (ani cigareta), nevidomý průvodce – číšník a navíc nelehký úkol konzumace tříchodového menu. Manipulace s příbory, skleničkami a dalším nádobím a jídlem najednou staví všední úkony do zcela jiného světla. Tedy absence světla. V minulých letech pořádala také Světluška (sbírkový projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu) na Ovocném trhu kavárnu POTMĚ, jejíž princip je totožný. Po dopití šálku kávy nebo čaje si navíc host z rukou nevidomé obsluhy kavárny hrnek odnese domů na památku a výtěžek putuje na konto Světlušky. Letos kavárna otevře své dveře do temnoty ve dnech 6.–22. 6.

Neviditelná výstava
Novoměstská radnice
Karlovo nám. 1/23, Praha 2
po–pá 12:00–20:00
so, ne, svátek 10:00–20:00
(poslední návštěvníci v 19:00)
výstava potrvá nejméně do konce roku 2011
www.neviditelna.cz

http://www.kulturnipecka.cz/umeni-galerie/neviditelna-vystava-stoji-za-videni

 

Praha 2 – Rozhovor s průvodcem na Neviditelné výstavě na Novoměstské radnici Ondřejem Luskem.

Ty, kteří vidí, vede do světa nevidomých, aby jim ukázal, že i slepý člověk žije svůj život krásně a naplno. Ondřej Lusk, šestadvacetiletý student etnologie na Karlově univerzitě v Praze je v těchto dnech také průvodcem Neviditelné výstavy na Novoměstské radnici. Jedná se o hit, který například v Maďarsku vidělo přes 150 tisíc lidí.

Na co především se mají návštěvníci neviditelné výstavy těšit?
Nechtěl bych to předem příliš prozrazovat. Každý by sem měl totiž vstupovat s takovou zdravou nejistotou, co ho čeká tak, jako když slepý člověk vstupuje do neznámého prostoru. Pro nevidomé je celý den poznáváním, a to by měli účastníci výstavy zažít i tady.

Nicméně v první části výstavy čeká návštěvníky v absolutní tmě poznávání různých prostředí, předmětů, s nimiž se během dne setkáváme. Představa je taková, že by si každý měl vyzkoušet život nevidomého člověka v běžném prostředí. Obě skupiny by to mělo více posunout na stejnou rovinu.

Název výstavy je Neviditelná. Znamená to, že budou lidé celou dobu po tmě?
Přibližně hodinu trvá první část, včetně závěrečného pohoštění na baru je vše ve tmě. Průvodci se o návštěvníky po celou dobu starají ve všech směrech. Chtěl bych dodat, že výstava je bezpečná a nečekají zde žádné nástrahy, takže se nikdo nemusí bát.

Druhá část je viditelná, kdy předvedeme pomůcky, které používáme a každý si je také bude moci vyzkoušet.

Co si z téhle výstavy návštěvníci odnesou, jaký je její cíl?
Řekl bych, že cílů je více. Cílem rozhodně není, abychom lidem ukazovali, že život nevidomých je něco těžkého a nepříjemného. Výstava by měla být zábavná a poučná. Důležitou částí je samozřejmě osvěta, protože se tu lidé dozvědí, jak nevidomé vodit, jak s nimi komunikovat a podobně. Ten, kdo odsud bude odcházet, by měl jít s pocitem, že nevidomí jsou stejní lidé, kteří pouze některé věci vnímají jiným způsobem, ale jejich život je stejně hodnotný a kvalitní.

Jak dlouho trvalo zacvičování, abyste se zde mohl stát průvodcem?
Proškolování bylo takové, že jsme si prostory všichni individuálně prošli a se vším se seznámili. Je tam hodně předmětů a dalších prvků. Pak jsme nastudovali několik bezpečnostních pokynů. Samotné seznámení s prostory nebylo pro nás nevidomé nic složitého.

Po první části se vás lidé mohou v podstatě na všechno zeptat. Mě by zajímalo, jaká jsou největší úskalí každodenního života v Praze? Je třeba nejtěžší jezdit v MHD nebo nakupovat?
Každé úskalí je jiné. Od roku 1989 bych například viděl velký pokrok v celém sociálním systému, také nám usnadňuje život mnoho prvků pro nevidomé, které slouží k lepší orientaci.

Nicméně stále se setkáváme s tím, že se zeptáme, ve které ulici se nacházíme, nebo kde je nejbližší stanice metra a člověk, kterého se ptáte, kolem vás projde a dělá, že vás neslyší, protože vůbec neví, jak se v dané situaci zachovat. Je to nepříjemné, ale stává se to a nemůžeme to nikomu vyčítat.

Také se stává, že nastupujeme do tramvaje a někdo nás do ní zezadu začne tlačit, neřekne vám, co je to za číslo a vy po chvíli zjistíte, že touto linkou jste vůbec jet nechtěli.

V obchodě si pak samozřejmě nemůžeme přečíst nápisy na zboží. Musíme tedy ke kase, kde požádáme, zdali není volný někdo, kdo by s nákupem mohl pomoci. Může se stát, že se nikdo takový nenajde, ale s neochotou se většinou nesetkáváme. Je to vše víceméně jen o lidech.

Znamená to, že právě tahle výstava by měla člověka, který vás dnes na ulici „nebude slyšet“, změnit?
Ano, právě tohle je ten cíl výstavy. Jde o to, odbourat ten pocit strachu z neznáma. Někdy se nás lidé bojí, jelikož si myslí, že se na ně pověsíme a už se nás nezbaví, ale tak to není. My bychom rádi, aby k nám přistupovali lidé například jako k turistům, kteří se ptají na cestu. Věřím, že tenhle projekt má velkou hodnotu a nejde jen o zrakové postižení, ale o mezilidský přístup.

http://prazsky.denik.cz/zpravy_region/ondrej-lusk-nekteri-lide-stale-dela20110403.html

V dalším díle pořadu S mikrofonem natočenou jsme vás zavedly do světa, ve kterém zmizelo všechno světlo. Jak se nám podařilo prostřednictvím našich zbylých smyslů dostat ven?

Do světa tmy zavede i vás nová interaktivní výstava, kterou najdete v Novoměstské radnici. Nese celkem jasný název Neviditelná výstava a nevšedním zážitkem se snaží všem návštěvníkům a návštěvnicím ukázat svět nevidomých a možnosti, jak jim porozumět a pomoct. V jedné části výstavy si za pomoci průvodce můžete vyzkoušet, co znamená pro nevidomé lidi pohybovat se po bytě, v lese nebo v muzeu. Ve druhé části výstavy si můžete vyzkoušet, jak se píše Braillovým písmem nebo si zahrát poslepu šachy.

14.04.2011

Neviditelná vstava„Praha – Na Novoměstské radnici v Praze byla zahájena Neviditelná výstava, která návštěvníkům přibližuje svět nevidomých. V naprosté tmě se musí spolehnout jen na nevidomé nebo částečně nevidomé průvodce a na jindy opomíjené smysly sluch, hmat a čich. Návštěvníci si vyzkouší například, jak se pohybovat ve městě nebo v lese, jak se chovat v baru a jak objednat a zaplatit kávu. Orientovat se budou moci jen podle hmatu, zvuků, vůní a smyslu pro rovnováhu.

„Praha 31. března (ČTK) – Na Novoměstské radnici v Praze byla zahájena Neviditelná výstava, která návštěvníkům přiblíží svět nevidomých. V naprosté tmě se musí spolehnout jen na nevidomé nebo částečně nevidomé průvodce a na jindy opomíjené smysly sluch, hmat a čich. „Výstava vznikla v Maďarsku, kde úspěšně běží už čtyři roky. Za tu dobu ji zhlédly desítky tisíc lidí,“ sdělila ČTK organizátorka projektu Aniko Baloghová. V Česku bude expozice nejméně dva roky.

„Neviditelná výstava vlastně výstavou v pravém slova smyslu není. Návštěvníci se ocitnou v naprosté tmě a za pomoci našich nevidomých průvodců budou objevovat každodenní život lidí se zrakovým postižením,“ nastínil průběh výstavy jeden z průvodců Ondřej Lusk.
Návštěvníci si vyzkouší například, jak se pohybovat ve městě nebo v lese, jak se chovat v baru a jak objednat a zaplatit kávu. Orientovat se budou moci jen podle hmatu, zvuků, vůní a smyslu pro rovnováhu. „Na chvíli si vyměníte místo s nevidomými, tentokrát oni budou vašimi průvodci a vy jim musíte slepě důvěřovat,“ upřesnil Lusk.
Jako první si výstavu vyzkoušeli patroni projektu, například herečky Květa Fialová a Eva Holubová.
„Moc jsem si to užila, ale nejtěžší pro mě byla zkušenost z ulice. Je tam hodně zvuků a člověka přepadne strach. Je to ale cenná zkušenost, kterou by lidé měli zažít povinně,“ sdělila své první dojmy Holubová.
Součástí netradiční expozice je i osvětlená místnost, kde si zájemci mohou vyzkoušet a prohlédnout různé pomůcky nevidomých, včetně psacího stroje na Braillovo písmo, speciální šachy nebo mluvící hodiny.
Více informací naleznou zájemci na stránkách www.neviditelna.cz“

 

source