Čeština
English
Praha 2 – Rozhovor s průvodcem na Neviditelné výstavě na Novoměstské radnici Ondřejem Luskem.
Lukáš Marek
Ty, kteří vidí, vede do světa nevidomých, aby jim ukázal, že i slepý člověk žije svůj život krásně a naplno. Ondřej Lusk, šestadvacetiletý student etnologie na Karlově univerzitě v Praze je v těchto dnech také průvodcem Neviditelné výstavy na Novoměstské radnici. Jedná se o hit, který například v Maďarsku vidělo přes 150 tisíc lidí.
Na co především se mají návštěvníci neviditelné výstavy těšit?
Nechtěl bych to předem příliš prozrazovat. Každý by sem měl totiž vstupovat s takovou zdravou nejistotou, co ho čeká tak, jako když slepý člověk vstupuje do neznámého prostoru. Pro nevidomé je celý den poznáváním, a to by měli účastníci výstavy zažít i tady.
Nicméně v první části výstavy čeká návštěvníky v absolutní tmě poznávání různých prostředí, předmětů, s nimiž se během dne setkáváme. Představa je taková, že by si každý měl vyzkoušet život nevidomého člověka v běžném prostředí. Obě skupiny by to mělo více posunout na stejnou rovinu.
Název výstavy je Neviditelná. Znamená to, že budou lidé celou dobu po tmě?
Přibližně hodinu trvá první část, včetně závěrečného pohoštění na baru je vše ve tmě. Průvodci se o návštěvníky po celou dobu starají ve všech směrech. Chtěl bych dodat, že výstava je bezpečná a nečekají zde žádné nástrahy, takže se nikdo nemusí bát.
Druhá část je viditelná, kdy předvedeme pomůcky, které používáme a každý si je také bude moci vyzkoušet.
Co si z téhle výstavy návštěvníci odnesou, jaký je její cíl?
Řekl bych, že cílů je více. Cílem rozhodně není, abychom lidem ukazovali, že život nevidomých je něco těžkého a nepříjemného. Výstava by měla být zábavná a poučná. Důležitou částí je samozřejmě osvěta, protože se tu lidé dozvědí, jak nevidomé vodit, jak s nimi komunikovat a podobně. Ten, kdo odsud bude odcházet, by měl jít s pocitem, že nevidomí jsou stejní lidé, kteří pouze některé věci vnímají jiným způsobem, ale jejich život je stejně hodnotný a kvalitní.
Jak dlouho trvalo zacvičování, abyste se zde mohl stát průvodcem?
Proškolování bylo takové, že jsme si prostory všichni individuálně prošli a se vším se seznámili. Je tam hodně předmětů a dalších prvků. Pak jsme nastudovali několik bezpečnostních pokynů. Samotné seznámení s prostory nebylo pro nás nevidomé nic složitého.
Po první části se vás lidé mohou v podstatě na všechno zeptat. Mě by zajímalo, jaká jsou největší úskalí každodenního života v Praze? Je třeba nejtěžší jezdit v MHD nebo nakupovat?
Každé úskalí je jiné. Od roku 1989 bych například viděl velký pokrok v celém sociálním systému, také nám usnadňuje život mnoho prvků pro nevidomé, které slouží k lepší orientaci.
Nicméně stále se setkáváme s tím, že se zeptáme, ve které ulici se nacházíme, nebo kde je nejbližší stanice metra a člověk, kterého se ptáte, kolem vás projde a dělá, že vás neslyší, protože vůbec neví, jak se v dané situaci zachovat. Je to nepříjemné, ale stává se to a nemůžeme to nikomu vyčítat.
Také se stává, že nastupujeme do tramvaje a někdo nás do ní zezadu začne tlačit, neřekne vám, co je to za číslo a vy po chvíli zjistíte, že touto linkou jste vůbec jet nechtěli.
V obchodě si pak samozřejmě nemůžeme přečíst nápisy na zboží. Musíme tedy ke kase, kde požádáme, zdali není volný někdo, kdo by s nákupem mohl pomoci. Může se stát, že se nikdo takový nenajde, ale s neochotou se většinou nesetkáváme. Je to vše víceméně jen o lidech.
Znamená to, že právě tahle výstava by měla člověka, který vás dnes na ulici „nebude slyšet“, změnit?
Ano, právě tohle je ten cíl výstavy. Jde o to, odbourat ten pocit strachu z neznáma. Někdy se nás lidé bojí, jelikož si myslí, že se na ně pověsíme a už se nás nezbaví, ale tak to není. My bychom rádi, aby k nám přistupovali lidé například jako k turistům, kteří se ptají na cestu. Věřím, že tenhle projekt má velkou hodnotu a nejde jen o zrakové postižení, ale o mezilidský přístup.
http://prazsky.denik.cz/zpravy_region/ondrej-lusk-nekteri-lide-stale-dela20110403.html