Neviditelná výstava. Zdá se vám toto slovní spojení nelogické? Myslíte si, že když někdo něco vystavuje (lhostejno, zda se jedná o fotografie, sochy, kresby nebo třeba historické vidle), návštěvník by se měl pokochat pohledem na tyto předměty? Omyl! I výstavu lze nevidět a přitom si z ní odnést nezapomenutelný zážitek. Stačí vyrazit na Novoměstskou radnici na Karlově náměstí v Praze.

Neviditelná výstava nabízí víc než možnost zhlédnutí nejrůznějších exponátů; jejím prostřednictvím se na zhruba hodinu ocitnete ve světě lidí, kteří „vidí“ pouze neproniknutelnou tmu. Vaše oči, na něž jste zvyklí se spoléhat, jsou najednou vyřazeny z provozu. Musíte použít ostatní smysly, abyste se v novém světě dokázali zorientovat. Postupně se „podíváte“ do běžného bytu, na ulici, kde není vůbec složité narazit do dopravní značky nebo vstoupit přímo do cesty jedoucího auta. Zavítáte rovněž do venkovské chaty, jen tak do přírody, do výstavní síně a na samotný závěr máte možnost si vychutnat svůj oblíbený nápoj v příjemné kavárně.

Neviditelná výstava poskytuje nám, kteří máme možnost svět kolem sebe vidět, možnost nahlédnout do světa těch, kteří toto štěstí nemají. Že si neumíte představit, jaké to je? Vypravte se na Neviditelnou výstavu! Možná pak budete na nevidomé lidi pohlížet poněkud jinak; jejich svět dokáže být stejně krásný jako ten náš. Autentičtější už být Neviditelná výstava nemůže. Světem tmy Vás navíc provedou Ti, jenž se zde cítí jako ryba ve vodě – průvodci, kteří trpí částečnou nebo úplnou ztrátou zraku.

zdroj

Jaká je chůze se slepeckou holí? Jak nevidomí odměřují mléko na pečení? Jak loupou česnek? Jak poznají, které ponožky tvoří pár? A jak rozpoznají hodnotu bankovek? Mohou surfovat na internetu? Pokud máte pocit, že svět nevidomých je pro vás velkou neznámou, pak pro vás může být odpovědí návštěva výstavy, která je nejen nevšedním zážitkem, ale navíc vám otevře dveře do světa nevidomých.
Neviditelná výstava je místem, kde si na vlastní kůži, vlastní nos, vlastní sluch a chuť vyzkoušíte, jaké to je žít ve světě, který nemůžete prozkoumat svým zrakem. V naprosté tmě si projdete prostředí bytu, zakusíte, jaké to je jít po ulici, lesem a navštívíte hájovnu. Nebude chybět ani kultura – ocitnete se ve výstavní síni, kde si budete moci ohmatat exponáty. A kdo jako první pozná sochu Davida? Na závěr se můžete občerstvit na neviditelném baru. Takto by se dala ve zkratce popsat Neviditelná výstava, ale slova nejsou zcela schopná popsat zážitek, který si odnesete. Pocit, který máte, když se kolem vás rozhostí naprostá tma a váš mozek se musí najednou orientovat jinak, novým a nezvyklým způsobem, lze jen těžko zprostředkovat. Najednou zjistíte, že osoby kolem sebe dokážete vycítit, aniž byste je museli nutně vidět. Slyšíte je, cítíte je. S obavou ze srážky s čímkoli postupujete pomalu vpřed, ale do neznámého světa nebudete vrženi bez pomoci. Vždy se o vás bude starat nevidomý průvodce, který se doslova stane vašima očima. Provede vás bezpečně celou výstavou a během pár minut si získá vaši naprostou důvěru. Dodá vám chuť a odvahu k prozkoumávání neznámého prostředí. A nebojte se, během výstavy se nemůžete ztratit, průvodce vždy ví, kde stojíte.

zdroj

VIDEO: Neviditelná výstava aneb jaký je život bez zraku

Už od dubna mohou lidé v prostorách Novoměstské radnice shlédnout Neviditelnou výstavu. Místo, kde si všichni bez rozdílu mohou vyzkoušet, jaké to je být nevidomý.

Výstava se dělí na dvě části – neviditelnou a viditelnou. V neviditelné části stráví návštěvníci jednu hodinu s nevidomým průvodcem ve zcela zatemněných místnostech. Ty mají imitovat prostředí, ve kterém se každý z nás pohybuje, např. byt, ulice, les nebo bar. Tam si lidé mohou vyzkoušet zaplatit za kávu „poslepu“.

Ve viditelné části jsou pomůcky, jež mají zrakově postiženým ulehčovat život. Návštěvníci zde mohou vidět mluvící váhu, mluvící tlakoměr, různé společenské hry nebo zvětšovací lupy. V rámci této výstavy také ve středu 14. září uspořádal Český červený kříž kurz první pomoci pro nevidomé.

Neviditelnou výstavu již shlédlo přes deset tisíc lidí. Termíny výstavy jsou zveřejněny na internetových stránkách. Vstupné pro jednu osobu činí devadesát korun. Nevidomí nebo zrakově postižení mají vstup zdarma a to i s doprovodem.

Zuřivý reportér na neviditelné výstavě

Aleš Růžička se nám dnes (27.9.) hlásí z Novoměstské radnice v Praze, kde probíhá neviditelná výstava. Na té si každý může vyzkoušet, jaké je pohybovat se ve světě nevidomých. Poslechněte si zvukový záznam.

Neviditelnou výstavu si musíte ohmatat a očichat

Jaký je svět nevidomých si můžete v těchto dnech vyzkoušet na unikátní Neviditelné výstavě v pražské Novoměstské radnici. Neuvidíte ani fotky, ani obrazy, vlastně neuvidíte vůbec nic. Její podstatou je prakticky si vyzkoušet v naprosto temných místnostech, jak svět kolem sebe vnímají lidé bez zraku. Výstavu od jejího zahájení v dubnu navštívilo už 10 000 lidí.

Les, byt, rušná ulice nebo bar, v takových prostředích se lidé se zrakem orientují zcela běžně a obvykle bez jakýchkoliv problémů. Na výstavě si návštěvníci ale vyzkouší, jaké to je, orientovat se v terénu jen za použití hmatu, sluchu, čichu a smyslu pro rovnováhu.

„Neviditelná cesta“ trvá 60 minut a skupinky po zhruba 15 lidech po ní provází nevidomý průvodce. Ten lidem předává své vlastní zkušenosti a ukazuje, jak se pohybovat bez očí po rušné ulici, jak zaplatit kávu nebo jak si v obchodě vybrat správné zboží. Díky vlastní zkušenosti se navíc návštěvníci mohou naučit i to, jak nevidomým v běžném životě pomáhat.

Prostředí výstavy je naprosto autentické, včetně zvukových i čichových vjemů. A ačkoliv jsme zvyklí vnímat veškeré podněty z 80% výhradně zrakem, pochopíme, že v momentě, kdy nám schází, ostatní smysly se okamžitě zapojí.

„Lidé tady zažívají jednak to, že se lze orientovat a pohybovat bez zraku, že zmatenost, která je na počátku prohlídky velice silná, tak postupně ustupuje a že svět vnímaný bez zraku je nejenom pestrý a místy nepřátelský, ale že je v první řadě zajímavý a krásný,“ říká průvodkyně Jana Moravcová.

Tereza Seidlová, Novinky

Neviditelná výstava: prožitek, který mění váš pohled na život

Nové Město – Pokud nosíte brýle, odložíte je na recepci. Učinil jsem tak i já. Následně se přede mnou otevřely dveře, rozestoupila těžká látková zástěna, a pak už mě jen pohltila černočerná tma. Od tohoto okamžiku jsem mohl vidět pouze to, co vidí většina lidí, které na ulici nezřídka potkáváte buď s bílou hůlkou, nebo vodicím psem.

Tma, která otevře oči

Kdo zavítá na Neviditelnou výstavu, musí se řídit jen hmatem, sluchem, čichem nebo smyslem pro rovnováhu. Posláním expozice je přiblížit vidoucím lidem běžný život lidí se zrakovým postižením. Výstava je proto koncipována jako cesta tmou, ze které se návštěvník snaží najít cestu ven pomocí zbylých smyslů.

Návštěvníci se za doprovodu nevidomého průvodce procházejí speciálně upravenými a úplně zatemnělými místnostmi, kde mají možnost poznat reálné životní situace. Vyzkoušet si, jaké je to pohybovat se bez zraku v centru města, v lese nebo v baru, jak se umýt, zaplatit účet v kavárně, ochutit jídlo nebo zapnout mikrovlnnou troubu. Dočasná ztráta zraku tak návštěvníkům svět nevidomých nejen přiblíží, ale poukáže i na možnosti, jak jim lépe pomoci a porozumět. Zároveň se snaží zprostředkovat zkušenost, že i bez zraku může být svět stále krásný.

Součástí této netradiční výstavy je také osvětlená místnost, kde je možné si nejen prohlédnout, ale také na vlastní kůži zkusit nejrůznější pomůcky nevidomých – psací stroj na Braillovo písmo, speciální šachy, mluvící hodiny, váhu nebo tlakoměr.

Dívat se ušima, rukama a nosem

Napadlo vás někdy, co byste si počali, kdybyste přišli o zrak? Jak vidí svět nevidomí? Jak lze vlastně vnímat barvy života, pokud žijete ve tmě? V rámci unikátní Neviditelné výstavy si to můžete vyzkoušet na vlastní kůži.

Vyslovíte-li spojení „neviditelná výstava“, mnoho lidí se jen pohrdavě ušklíbne. Co je to zase za umělecký výstřelek, napadne je. Jedná se však o jeden z těch případů, který dokazuje, že než něco odsoudíme, měli bychom se o tom nejdříve dozvědět více.

Novoměstská radnice na Karlově náměstí v Praze nyní takovou výstavu hostí. A je to akce, která si rozhodně zasluhuje pozornost. Přivede vás do světa, kde očím vládne tma. To však neplatí o duši. Lidé se zrakovým hendikepem vedou plnohodnotný život, jen mají o poznání ztížené podmínky. Pracují, nakupují, cestují hromadnou dopravou, pohybují se po ulicích, chodí na kafe a sledují aktuální dění u nás i ve světě. A přestože si lidé pomáhat leckdy dovedou, je dobré moci se spolehnout především sám na sebe.

Na výstavě se naopak učíte důvěřovat. Na přibližně 70 minut se odevzdáte do péče jednomu z nevidomých průvodců. Kromě instrukcí navigujících vás prostorem a pomáhajících vám hledat rozličné předměty se jich můžete ptát na to, co vás ohledně zrakového postižení zajímá. Mnohé z odpovědí vycházejí z osobních zkušeností průvodců, a tak se dozvídáte mnoho zajímavého a zároveň poznáte i malinko drsnější styl humoru, než na který můžete být zvyklí.

Přesvědčíte se, že tma zbystřuje ostatní smysly, a to včetně toho šestého (poznáte například, že za vámi někdo stojí). Snažíte se vyhýbat se ostatním, nevrážet do sebe lokty, nekopat je, odněkud někam se dostat a něco při tom poznat. A často to jde ztuha.

Zjistíte, že při rychlé změně směru nebo odpoutání ode zdi se vám znatelně zkomplikuje orientace. Podle sluchu zachytíte bublání potůčku, ale už vám může působit problémy poznat, odkud zvuk přichází, případně jak je voda daleko. Co se týká hmatu, předměty denní potřeby lze poznat bez větších potíží. Osobně mi ale horké chvilky způsobila výstava soch, neboť byly vyrobeny z jednoho materiálu a ruce hledající detaily se velice špatně orientovaly v celkovém pojetí díla. Zatímco moji spoluputovníci sem tam poznali alespoň některý z objektů, já jsem na výstavě utrpěl ostudnou porážku s nulou

Také proto jsem záhy poté s úlevou uvítal chvíli, kdy jsem si v zatemnělé kavárně objednal nápoj, poslepu bez problémů rozeznal mince, zaplatil a dopil, aniž bych se polil. Možná to bude tím, že jsem kavárenský typ, kdežto na běžných výstavách se většinou předmětů dotýkat nesmíte. Záhuba nedostatkem kofeinu mi tedy nehrozí, ufff.

Mimochodem, k rozeznávání bankovek mohou nevidomým sloužit speciální nástroje, které si můžete prohlédnout a vyzkoušet v osvětleném epilogu výstavy.

Život VE TMĚ

Představa, že člověk stráví hodinu v absolutním temnu, nahání husí kůži, vždyť mnozí z nás tmu zrovna nemusejí. Nevidomí lidé ale nemají na výběr, k životu bez světla jsou odsouzeni. Neviditelná výstava v centru Prahy nabízí zkušenost, jež zůstane dlouho v pamětích návštěvníků, mezi kterými byli také redaktoři Šípu PLUS. Zrod projektu Neviditelná výstava sahá do Německa, kde po oslepnutí svého muže jistá žena nechala zatemnit celý byt, aby si naplno vyzkoušela, co její manžel prožívá. Odtud vedla cesta ke snaze ukázat široké veřejnosti to samé. Výstava v objektu Novoměstské radnice v Praze je navíc unikátním projektem skládajícím se ze dvou částí – viditelné a neviditelné. V první z nich mají návštěvníci možnost poznat, s jakými pomůckami slepci pracují a leccos si i vyzkoušet. Druhá část je ale mnohem poutavější. Na vstupní recepci se dozvídáme, co nás během příští hodiny v absolutní tmě čeká a vyslechneme základní pokyny. „Odložte brýle, ty určitě nebudete potřebovat,“ říká nám na úvod manažerka výstavy Rita Küü. „Jde s vámi průvodce, který vás do tří minut vyvede ven, kdyby se vám náhodou udělalo špatně. Není se ovšem čeho bát,“ doplňuje pro jistotu. Nevolnost? Stát se to může, většinou se však příznaky klaustrofobie poznají do pěti minut od vstupu do temnoty. Podél zdi To už se ale otevírají dveře a my přes závěs vstupujeme do černočerné tmy, kde nás vítá průvodce Pavol. Zvláštní hodina bez světla a nutnosti používat oči začíná. „Přidržujte se zdi, ta vás celou dobu povede. A poslouchejte mé pokyny,“ upozorňuje nás. První krůčky jsou opravdu nepříjemné, stěny se sice přidržujeme, jakákoliv jistota je ale ta tam. „Ježíši, to je strašný,“ ulevuje si Marek. Po pár metrech poznáváme zvonky, jsme u dveří bytu. V něm následujeme Pavolovy pokyny a snažíme se rozpoznat různé předměty. Někdy střílíme od boku, v případě „stoletého“ sifonu se Lukáš trefuje. „Věc, kterou vidím na tři metry, musím nyní pořádně osahat, abych ji poznal. Kolikrát vůbec nevím, o co jde,“ podotýká. V tu chvíli je nám jasné, že ruce nahrazují oči, na což nás průvodce upozorňoval. Přes jednotlivé části bytu se dostáváme až na modelovou ulici, kde okamžitě ztrácíme poslední zbytky orientace. „Jednoznačně nejhorší část celé výstavy! Hluk, který vycházel ze všech stran už tak děsivou orientaci ve tmě ještě zhoršil. Pak jsem se bál stoupnout kamkoliv,“ popisuje zážitek redaktor Marek. Halucinace Na dotaz, zda-li je možné, že něco vidíme, náš průvodce odpovídá: „To jsou jen halucinace, váš mozek není zvyklý se pohybovat ve tmě, a tak si nalhává, že vidí.“ Přes hájenku, les a galerii se dostáváme na bar. Najít židličku ale není vůbec jednoduché. „Co si dáte k pití? Vidím tu plzeň, nealko pivo, vodu, džus,“ vtipkuje v absolutní tmě Pavol. Právě posezení na baru s následným placením zakončuje výstavu. „Posláním je ukázat lidem, jak vypadá život ve tmě. Nechat zdravé na vlastní kůži okusit nástrahy a nepříjemnosti, které oni vnímají jako naprosto běžné,“ vysvětluje manažerka výstavy poté, co jsme se ocitli zpátky na světle. Znovu vidíme. Někteří lidé bohužel to štěstí nemají. My jsme po hodině ve tmě pochopili, jak důležitým smyslem je zrak. (LUKÁŠ VRKOČ, MAREK BROŽ) — NEVIDITELNÁ VÝSTAVA Novoměstská radnice Karlovo nám. 1/23 120 00 Praha 2 Tel.: 777 787 064 Web: neviditelna.cz Email: info@neviditelna.cz Vstupné: všední dny 180 Kč, víkendy a svátky 200 Kč (studenti a důchodci mají 30 Kč slevu) Zajímavost: 15. října mají návštěvníci obchodního centra Palladium v Praze možnost vyzkoušet si nákupy a další životní situace slepců v přirozeném prostředí. — Veselé historky Slepci dokážou svůj osud zlehčovat a je s nimi během výstavy zábava. Svědčí o tom i dvě zajímavé historky průvodce Pavola, který má jen zbytky zraku. „Provázel jsem zde kamaráda, který se v místnosti rozešel moc rychle a rozkrokem narazil přímo do jednoho z mnoha vystavených předmětů. Asi ho to bolelo, ale jinak je to u nás vcelku bezpečné.“ „Stalo se mi i to, že se u výtahu před vstupem do neviditelné části líbal zamilovaný pár, to je samozřejmě normální. Ale když jsem uvnitř uslyšel rozepnutí zipu u kalhot, raději jsem zahlásil, že musíme pokračovat.“ Foto: Se škraboškou a slepeckou holí už v osvětlené části výstavy. Nebýt bílé tyče, redaktor by několikrát narazil do předmětů. Foto: Typický obrázek. Stále máte potřebu se přidržovat zdi a opatrně našlapovat do neznáma. Foto: Novinový stánek – i tak jednoduchou stavbu musíte ve tmě řádně osahat, než zjistíte, s čím máte tu čest.

Proto se také akce jmenuje Neviditelná výstava. A věřte mi, že už roky ve mně žádná výstava nevyvolala tolik radosti, uspokojení a uvolnění, stejně jako smutku a obav.

U vstupního pultíku si nás vyzvedla průvodkyně Milenka a odvedla nás do první tmavé místnosti. V klidu se představila, seznámila se s námi a naznačila, co nás čeká. Ani když si naše oči zvykly, nerozkoukali jsme se. To tady prostě nejde. Tma je absolutní.

Fotogalerie: Neviditelná výstava

Celá fotogalerie »

Jak jsem se dozvěděla později, je ta první místnost jakousi filtrační stanicí. Pokud má někdo hrůzu ze tmy, odpadne hned tady. Kdo vydrží „namlouvání s tmou“, dokáže výstavu projít.

Zapojte smysly

A dál? Nemůžu vám napsat, co vás čeká, protože bych vás připravila o veškerou radost. O váhání a poznávání různých prostředí, která organizátoři připravili.

A především o nadšení z poznání, když se dokážete hmatem, čichem i sluchem alespoň trochu zorientovat v neznámu.

Ale tvrdím, že to bude jedinečný zážitek. A smím prozradit, že na konci prohlídky vás čeká příjemná kavárna, také tonoucí ve tmě, kde můžete od svého průvodce dostat kávu nebo limonádu.

Větší, nebo menší?

Mnozí návštěvníci po absolvování výstavy tvrdí, že jim svět ve tmě připadal menší. Mně se naopak zdál obrovský. I když jsem věděla, že Milenka je kousek ode mě, pořád jsem musela bojovat s pokušením vzít ji za ruku. Snad aby se mi neztratila. Snad abych se ujistila, že tam je.

Milenka by se asi nezlobila. Je trpělivá a zvládne kdeco. Zvládla i čtyřletého, zatím nejmladšího návštěvníka výstavy.

Jak na výstavu?

„Mateřským školám tuhle akci nedoporučujeme. Ale chlapeček tu byl s maminkou, vůbec se nebál a všichni jsme si výstavu užili,“ vysvětluje průvodkyně.

„Bezva jsou děti ze školy, nejlepší skupinou, kterou jsem zatím prováděla, byli čtrnáctiletí kluci,“ dodává ta statečná žena.

Výhoda domácího hřiště

Zapomněla jsem napsat, že Milenka nevidí. Všichni průvodci na Neviditelné výstavě jsou skoro nebo úplně nevidomí. Organizátoři výstavy tak nabídli pracovní příležitosti handicapovaným lidem, ale ne každý zájemce se na tuhle práci hodil.

Průvodce musí být komunikativní a být rád mezi lidmi. Například Milenka úplně klidně odpovídá na jakékoli otázky. Nepozastaví se nad hloupostí mých dotazů.

Proč mají nevidomí doma televizi? No přece na sledování zpráv, ale i dalších pořadů. A když nežijí doma sami, je to jasné.

„Já mám například hokej mnohem radši v televizi než rozhlasové přenosy. Televize má lepší komentátory a víc se dozvím,“ přidá Milenka příklad. A na konci prohlídky, v kavárně, klidně vypráví i o sobě. Nikde se nedozvíte o tom, jak vypadá náš svět vnímaný nevidomými, více než tady.

Vznikla z lásky

Ano, pochopili jste. Neviditelná výstava představuje zdravým lidem svět nevidomých. Myšlenka se zrodila z lásky. Na konci 90. let přišel jeden muž v Německu o zrak.

Jeho manželka novinářka zareagovala dost netypicky – zatemnila celý jejich byt. Aby měli stejné podmínky. A čas od času pozvala návštěvu…

Podle toho vznikla výstava, která se uskutečnila už ve čtrnácti zemích světa. Pak se dostala do Maďarska a tam doznala největších změn. „V maďarských podmínkách nemohli návštěvníci chodit s bílou holí,“ vysvětluje Rita Küü, Maďarka žijící už několik let v Praze.

Právě ona se stará o výstavu na Novoměstské radnici. „Návštěvníci si mohli prostor a exponáty osahat, očichat… Výstava se najednou stala trochu jiným projektem.“

V Budapešti plánovali výstavu na 10 měsíců, ale úspěšně pokračuje čtvrtý rok. Podle Rity Küü je česká verze výstavy ještě lepší, protože organizátoři už měli spoustu zkušeností.

Zatím je naplánována do konce roku, ale je možné, že se protáhne i déle. Rita v to doufá. Sama kdysi poznala svět handicapovaných, když za studií bohemistiky bydlela v Budapešti u své nevidomé tety.

„Ten půlrok u tety pro mě hodně znamenal, nikdy bych si ale nepomyslela, že jednou budu mít v Praze na starosti takový projekt,“ říká a přiznává, že se zatím nestalo, aby se večer při čtení návštěvní knihy nerozplakala dojetím.

Autor: Michaela Matuštíková