A čím intenzivněji je pozorujete, tím více postrádáte jistotu, jak se do jejich situace vcítit a tím jim i nejlépe pomoci. V tomto případě jsem se rozhodl podstoupit zkušenost, jak k tomuto poznání dospět. Labyrint, do něhož jsem vstoupil, se mi totiž otevřel „pohledem“ do komplexního světa nevidomých. A takový prožitek možná čeká i vás na jedné z  nejpůsobivějších, ale také nejúspěšnějších výstav u nás, kterou lze pod přídomkem Neviditelná navštívit na půdě Novoměstské radnice.

„Je často velmi zajímavé i užitečné sledovat některé návštěvníky. Zejména ty na první pohled velmi sebejisté a úspěšné. Poté, co  tímto světem projdou, řadu ze svých trvalých jistot notně přehodnotí. Výjimkou nejsou ani robustní pánově ověšeni zlatými řetězy. Když vyjdou,  často lze od nich slyšet: když už nic jiného, tak si budu vážit alespoň toho, že vidím,“ uvádí výmluvně vedoucí Neviditelné výstavy Tünde Špačková Pinkasová.

Zapojte zbylé smysly a intuici

V naprosté temnotě je mi jediným navigátorem hlas mého průvodce. Nevidomý  šestačtyřicetiletý Jaroslav Trnka ho má příjemně uklidňující. Jeho úkolem však není mi cestu vyloženě ulehčit, ale spíše mě upřímně  zasvětit do prostředí, s nímž je bytostně propojen od chvíle, co ho onemocnění sítnice připravilo o zrak.

Labyrint, ve kterém mám absolvovat test z orientace jen na základě hmatu, čichu nebo sluchu, je za tím účelem fascinující.

Na úvod procházíme plně zařízeným bytem. Jaroslav  mě vybízí, zda jsem schopen rozluštit předměty a indicie – od nádobí přes plyšové hračky až po název televizoru.

To, co považujete za  naprosto přirozené, zde dostává zcela jiný rozměr.

A to zdaleka není vše. Z bytu lze vyjít i na ulici, kterou ovšem slunce nikdy neozáří. Nemohu uvěřit, ale před sebou nahmatávám i zaparkované vozidlo. Jeho značku nebudu prozrazovat, neboť bych vás připravil o zajímavou zkušenost.

Na rušné ulici, kam světlo nepřijde

Poté, co mě Jaroslav převede přes křižovatku, nějaký moula na mě zatroubí. Co asi tak mohu dělat, když je kolem mě neprostupné temno?

Na druhé straně ulice míjíme řadu pouličních stánků se zbožím. Mohu si vybrat, ovšem opět jen na pohmat.

„To není karfiol, ale celer,“ upozorňuje mě Jaroslav dobrosrdečně u stánku s ovocem.

Míjíme i hospodu. Její plastický název u obdélníkového menu si mohu přečíst skrze cit svých prstů.

Pokračujeme dál. Přecházíme výmoly, obrubníky i tramvajovou zastávku. Kolem slyším ruchy ulice i signalizaci semaforu pro nevidomé. Sotva propadnu pocitu, že se úplně neztrácím, zakopnu o mopeda. A nestačím se  divit, kde se to vše v muzeálních prostorách vzalo.

Nad řečištěm živé vody

To už mě ale na dalším předělu čeká vstup do lesa.

Pod nohama cítím jehličí – a po pravé ruce nahmatám krmelec. Trochu mě znervózní medvědí brum. Zároveň totiž slyším tekoucí vodopád, který je opravdu skutečný – žádná zvuková imitace.

Přes malý můstek přecházím jakési řečiště. Ručkuji opatrně po dřevěném zábradlí a současně s  tím mě Jaroslav vede po hlase – věřte nebo ne – k roubené hájence. Pod  její střechou i v okolí mě čeká na omak množství nových předmětů. Od plynové lampy až po ohniště.

Soustředím se a pod ruku se mi  dostávají artefakty, které je těžké pojmenovat i za světla. No – hlavně, že jsem se nenapíchl na paroží…

Umění se musíte dotknout srdcem

A nebyla by to výstava, kdybyste na ní neprošli i regulérní výstavní síní. Jak působí známé sochy a plastiky, když z nich nevidíte ani  nejmenší? Jejich předlohy, obrázky i kopie, jsem měl před očima snad tisíckrát.

Nyní prsty přejíždím po obrysech exponátů a průkazně tápu. Jaroslav mi velkoryse napovídá, ale i když se jedná o objekty notoricky známé, neodvažuji se třeba jen hádat.

Teprve nyní zůstávám v  hluboké úctě k lidem, kteří dokážou identifikovat druhého pouze skrze jemné dotyky po tváři. A rovněž tak mi dochází, proč je řada  nevidomých umělců vpravdě geniální. Tvary či hudbu totiž musí vstřebat i šestým smyslem.

V samém závěru se společně scházíme s Jaroslavem v baru, který nelze pojmenovat jinak než jako „Věčná tma“. Za necelých 60 minut, což je regulérní čas prohlídky, jsem si ke svému průvodci vytvořil docela blízký vztah, a tak je zakončení symbolické. Jen stoličku si musím nejprve nahmatat.

Jak zachránit slepého novináře

Jaroslav, který otevřel kasu, mě ještě učí rozeznávat na pohmat mince. V tomto případě ale zapomeňte, že byste si je zapamatovali podle velikosti.

Rozhodují mnohem jemnější detaily – a jaké, to už nechám opět na vaší vlastní zkušenosti.

V dokonalém barovém přítmí mi  Jaroslav současně svěřuje další zajímavosti o výstavě: „Zrodila se v Německu. Ústřední podnět k ní zavdala manželka novináře, který oslepl. Aby mu pomohla, chtěla se vcítit do jeho situace a tak zatemnila jejich společný byt. Sama se s ním učila žít jako spřízněná duše. A právě na tomto základě výstava spatřila světlo světa – objevit svět nevidomých pro jejich blízké i veřejnost.“

Z Německa se po nějaké době výstava přenesla do dalších zemí Evropy. Mezi prvními například do Maďarska, kde byla původně plánovaná dočasně. Nyní už tam ale funguje čtvrtým rokem – a podle všech ohlasů zřejmě nakonec zakotví natrvalo.

A zdaleka není vyloučeno, že podobný osud ji může potkat i v prostorách Novoměstské radnice. Během půl roku ji tu navštívilo už přes deset tisíc lidí.

Průvodce vás může překvapit

Bez zajímavosti není ani fakt, že za obvyklých podmínek návštěvníci výstavy neuvidí do poslední chvíle ani svého průvodce. Ten je přivítá a
osloví teprve za temným prahem labyrintu.

Zdánlivě nenápadný aspekt jim dává další příležitost osvojit si svoje schopnosti vcítění se do  druhého.

Jak potvrzuje i vedoucí výstavy, na konci prohlídky jsou proto lidé nezřídka překvapeni, když se už opět na světle dočkají přímé  vizuální konfrontace se svými představami, které si o průvodci mohli utvářet jen na základě jeho hlasu.

Ptejte se sami sebe, co vám chybí

Někteří zájemci zase neskrývají potřebu užít si trochu adrenalinu.

Ano, jisté vzrušení z nevšedního dobrodružství můžete cítit. Ovšem – trvá pouze do chvíle, než si dříve či později uvědomíte, že byste mu v této podobě byli vystaveni natrvalo.

A pokud přicházíte na výstavu s pocity, že se vám vede špatně, máte náhle potřebu je přehodnotit.

„Lidé jsou návštěvou opravdu zaujati, protože najednou plně pochopí svět  nevidomých. A to i ti, kteří se už dokonce o takto postiženého člověka starají. Rovněž tak je výstava velmi úspěšná u všech stupňů škol. Pedagogové z těch odborných a sociálně zaměřených se dokonce netají, že jedna praktická hodina u nás, vydá za nespočet hodin učební teorie,“ uzavírá Tünde Špačková Pinkasová.