Rande na slepo? Kdepak, zkuste výstavu či kavárnu. Poslepu!

Rande na slepo? Kdepak, zkuste výstavu či kavárnu. Poslepu!

Rande na slepo? Kdepak, zkuste výstavu či kavárnu. Poslepu! 150 150 rita.kuu

Rande na slepo? Kdepak, zkuste výstavu či kavárnu. Poslepu!

Tohle je jeden z mých nejtěžších úkolů. Chci vás pozvat na výstavu, ale nemůžu vám napsat, co na ní uvidíte. Protože neuvidíte NIC!

Proto se také akce jmenuje Neviditelná výstava. A věřte mi, že už roky ve mně žádná výstava nevyvolala tolik radosti, uspokojení a uvolnění, stejně jako smutku a obav.

U vstupního pultíku si nás vyzvedla průvodkyně Milenka a odvedla nás do první tmavé místnosti. V klidu se představila, seznámila se s námi a naznačila, co nás čeká. Ani když si naše oči zvykly, nerozkoukali jsme se. To tady prostě nejde. Tma je absolutní.

Fotogalerie: Neviditelná výstava

Jak jsem se dozvěděla později, je ta první místnost jakousi filtrační stanicí. Pokud má někdo hrůzu ze tmy, odpadne hned tady. Kdo vydrží „namlouvání s tmou“, dokáže výstavu projít.

Zapojte smysly

A dál? Nemůžu vám napsat, co vás čeká, protože bych vás připravila o veškerou radost. O váhání a poznávání různých prostředí, která organizátoři připravili.

A především o nadšení z poznání, když se dokážete hmatem, čichem i sluchem alespoň trochu zorientovat v neznámu.

Ale tvrdím, že to bude jedinečný zážitek. A smím prozradit, že na konci prohlídky vás čeká příjemná kavárna, také tonoucí ve tmě, kde můžete od svého průvodce dostat kávu nebo limonádu.

Větší, nebo menší?

Mnozí návštěvníci po absolvování výstavy tvrdí, že jim svět ve tmě připadal menší. Mně se naopak zdál obrovský. I když jsem věděla, že Milenka je kousek ode mě, pořád jsem musela bojovat s pokušením vzít ji za ruku. Snad aby se mi neztratila. Snad abych se ujistila, že tam je.

Milenka by se asi nezlobila. Je trpělivá a zvládne kdeco. Zvládla i čtyřletého, zatím nejmladšího návštěvníka výstavy.

Jak na výstavu?

„Mateřským školám tuhle akci nedoporučujeme. Ale chlapeček tu byl s maminkou, vůbec se nebál a všichni jsme si výstavu užili,“ vysvětluje průvodkyně.

„Bezva jsou děti ze školy, nejlepší skupinou, kterou jsem zatím prováděla, byli čtrnáctiletí kluci,“ dodává ta statečná žena.

Výhoda domácího hřiště

Zapomněla jsem napsat, že Milenka nevidí. Všichni průvodci na Neviditelné výstavě jsou skoro nebo úplně nevidomí. Organizátoři výstavy tak nabídli pracovní příležitosti handicapovaným lidem, ale ne každý zájemce se na tuhle práci hodil.

Průvodce musí být komunikativní a být rád mezi lidmi. Například Milenka úplně klidně odpovídá na jakékoli otázky. Nepozastaví se nad hloupostí mých dotazů.

Proč mají nevidomí doma televizi? No přece na sledování zpráv, ale i dalších pořadů. A když nežijí doma sami, je to jasné.

 

„Já mám například hokej mnohem radši v televizi než rozhlasové přenosy. Televize má lepší komentátory a víc se dozvím,“ přidá Milenka příklad. A na konci prohlídky, v kavárně, klidně vypráví i o sobě. Nikde se nedozvíte o tom, jak vypadá náš svět vnímaný nevidomými, více než tady.

Vznikla z lásky

Ano, pochopili jste. Neviditelná výstava představuje zdravým lidem svět nevidomých. Myšlenka se zrodila z lásky. Na konci 90. let přišel jeden muž v Německu o zrak.

Jeho manželka novinářka zareagovala dost netypicky – zatemnila celý jejich byt. Aby měli stejné podmínky. A čas od času pozvala návštěvu…

Podle toho vznikla výstava, která se uskutečnila už ve čtrnácti zemích světa. Pak se dostala do Maďarska a tam doznala největších změn. „V maďarských podmínkách nemohli návštěvníci chodit s bílou holí,“ vysvětluje Rita Küü, Maďarka žijící už několik let v Praze.

Právě ona se stará o výstavu na Novoměstské radnici. „Návštěvníci si mohli prostor a exponáty osahat, očichat… Výstava se najednou stala trochu jiným projektem.“

V Budapešti plánovali výstavu na 10 měsíců, ale úspěšně pokračuje čtvrtý rok. Podle Rity Küü je česká verze výstavy ještě lepší, protože organizátoři už měli spoustu zkušeností.

Zatím je naplánována do konce roku, ale je možné, že se protáhne i déle. Rita v to doufá. Sama kdysi poznala svět handicapovaných, když za studií bohemistiky bydlela v Budapešti u své nevidomé tety.

„Ten půlrok u tety pro mě hodně znamenal, nikdy bych si ale nepomyslela, že jednou budu mít v Praze na starosti takový projekt,“ říká a přiznává, že se zatím nestalo, aby se večer při čtení návštěvní knihy nerozplakala dojetím.

Autor: Michaela Matuštíková

    Název (povinné)

    E-mail (povinné)

    Předmět

    Zpráva