Čeština
English
Výstava mě lákala od první chvíle, co jsem se o ní náhodou dozvěděla z letáku v jednom z muzeí. Doma jsem si letáček hezky magnetem přikurtovala na lednici k ostatním věcem, které „musím“ udělat či navštívit a nechala ho na nějaký čas být. Upřímně, hlavní důvod byl ten, že jsem mezitím na internetu zjistila, kolik stojí vstupné, které mi přišlo o něco málo vyšší než můj běžný „výstavový“ průměr, a tak jsem začala váhat, zda mi to za to stojí… (Hlodaly ve mě totiž takové ty běžné, trochu hloupé, pochyby o tom, zda opravdu musím někde platit za „tmu“, jestli si nestačí zavázat oči doma, apod.:)
Naštěstí má zvědavost převážila a jednoho dne jsme se spolu s manželem odhodlali k návštěvě. Manželův vztah k mým výletům za výstavami a do muzeí je obvykle chladný a ani tentokrát tomu z jeho strany nebylo až do poslední minuty jinak. Dokonce bych řekla, že speciálně před touto výstavou chlad přerostl v kus ledu. Nicméně nebrblal a šel 🙂 (To, jak se „moc těšil“ mi prozradil až na cestě domů, kdy už byl naopak doopravdy rád, že na výstavě byl.)
Hned po příchodu jsme byli požádáni k odložení všech věcí (k dispozici jsou uzamykatelné skříňky), co by nám mohli uvnitř hlavních prostor jen vadit (kabelky, hodinky, brýle, mobily,…). Následovala první část výstavy – viditelná, kde jsme mohli v klidu prozkoumat mnoho zajímavých věcí týkajících se života ve tmě. Asi po půl hodině si nás vyzvedl náš průvodce a nastala tma.
Opravdu tma tmoucí. Ač nám bylo doporučováno stejně raději zavřít oči, když už nám k ničemu nejsou, nevím jak ostatní ve skupině, já toho nebyla schopna. I když jsem nic neviděla, při zavření očí jsem nabírala pocitu, že určitě o „něco“ přicházím…
Co všechno je ve tmě nachystané, neprozradím, ulehčila bych vám návštěvu a částečně ochudila o zážitky. Ale můžu prozradit, jak jsem se cítila po procitnutí zpět na světle já. V první řadě jsem sebou byla zklamána. Myslela jsem, že mi orientace ve tmě nebude dělat takový problém, ale opak se stal pravdou. Můj celkem spolehlivý smysl pro orientaci (v naší rodině to bývám já, kdo naviguje podle mapy, popř.nachází cestu zpět v neznámém prostředí) naprosto selhal. Bez zraku jsem byla nahraná a naprosto mimo. V tu chvíli se z manžela stal můj osobní zachránce, který naopak bez zraku svůj orientační smysl najednou našel. (A že mě to štvalo:)) Naštěstí pro uklidnění vlastního ega jsem si mohla připsat alespoň jeden bod k dobru. To když šlo o to naslouchat a následovat zvuk (např.hlas průvodce). Manžel selhal, já šla celkem najisto.
V průběhu celé akce to všechno byla hlavně zábava. Teprve na cestě domů jsme si začali pořádně uvědomovat, jak je to bez zraku všechno zatraceně těžké. Kolik, pro nás neviditelných, překážek musí slepý nebo slabozraký člověk ve svém životě dennodenně překonávat. To už není zábava ani trochu. Věřte mi.