Ruce v lehkém předpažení, tak nejlépe „zdoláte“ Neviditelnou výstavu

Ruce v lehkém předpažení, tak nejlépe „zdoláte“ Neviditelnou výstavu

Ruce v lehkém předpažení, tak nejlépe „zdoláte“ Neviditelnou výstavu 150 150 rita.kuu
Jít na Neviditelnou výstavu zní na první poslech jako nesmysl. Ve skutečnosti vás čeká neuvěřitelný zážitek. Ve druhém patře Novoměstské radnice na pražském Karlově náměstí vás přivítají prostory, ve kterých vládne naprostá tma. Přesto si je užijete na sto procent.

Když mi vedoucí výstavy Tünde Špačková-Pinkasová řekla, že si mám na návštěvu Neviditelné výstavy vyhradit zhruba hodinu času, pomyslela jsem si, co budu v těch několika místnostech, kterými jsem se chystala projít, celou tu dobu dělat.

Jenomže ve chvíli, kdy mě coby vidoucí zavřeli do zcela tmavého prostoru a řekli, abych popošla pár kroků, sunula jsem se jako šnek.

Přestože jsem věděla do čeho jdu a měla jsem informace o tom, co mě čeká, zachvátila mě v první moment téměř ochromující panika.

Čím se mám řídit? Podle čeho se mám v té naprosté tmě orientovat? Chvíli jsem přemýšlela o tom, že se radši vrátím.

Pomocnou ruku nabízí nevidomá průvodkyně Petra

Naštěstí je tu ale pro všechny návštěvníky připravená pomoc. S každou skupinkou, která čítá maximálně osm lidí, jde nevidomý průvodce, který dává pokyny a užitečné rady. V mém případě s námi jde průvodkyně Petra.

Říká nám, abychom se přidržovali stěny a podél ní postupovali, dokud nenarazíme rukama na dveře. Ruce v lehkém předpažení jsou po celou dobu „prohlídky“ naprosto nezbytné.

Nejprve vcházíme do improvizovaného bytu. Hmatem zjišťuji, jak je vybavený, a mám pokaždé velikou radost, když se mi podaří bez použití zraku identifikovat nějaký kousek nábytku či nádobí.

V další místnosti se ocitáme „na ulici“. Tady mě zneklidňuje změť zvuků a hlavně velký hluk, který mi značně komplikuje orientaci. Když vedle mě znenadání zatroubí auto, doslova nadskočím. Nejhorší ale je, když mi naše průvodkyně řekne, abych přešla přes silnici po přechodu pro chodce.

Najednou se totiž nemám čeho přidržovat a navíc nejsem schopná rozeznat, odkud přichází zvukové klapání semaforu oznamující, že právě svítí zelená. Nakonec jsem ale na protější straně a spásně se chytám zábradlí.

Kávu jsem raději odmítla, v kavárně se ale sedělo příjemně

Pak mě ještě čeká procházka lesem, návštěva lovecké chatky a sochařský ateliér. Tady se doslova vyžívám v ohmatávání jednotlivých uměleckých děl a zkouším sama sebe z dějin umění.

Putování neviditelnými místnostmi končí v kavárně. Najít barovou židli a potmě se na ni vyšvihnout ještě docela šlo, ale nabízenou kávu jsem raději odmítla. Přece jen bych se zpátky do redakce dostala ráda suchá.

V kavárně si povídáme s naší průvodkyní. Dozvídáme se, že nevidí už od narození a že ze všeho nejhorší je pro nevidomého ocitnout se v cizím městě, které nezná.

„Když se někoho zeptám na cestu, má problém mi ji popsat. Často chce totiž použít nějaký záchytný bod, například kostel nebo obchodní dům. Ty já ale neuvidím,“ říká Petra.

Proto je prý podle ní lepší, když jí dotyčný například řekne počet ulic, které bude muset přejít, než bude třeba zahnout doprava nebo ji třeba zkusit upozornit na nějaké zvuky, třeba na zurčící fontánu.

Když je pak naše exkurze tmavými místnostmi u konce a Petra nám radí, abychom si při přechodu do světlé chodby raději přikryli oči než si zase zvyknou na světlo, vnímám velký pocit úlevy.

A taky vděku – za to, že vidím! A právě o tohle na Neviditelné výstavě jde. Aby člověk pochopil, jaké má štěstí, že mu jeden z nejdůležitějších smyslů funguje tak, jak má. A jak složité to naopak mají v běžném životě ti, kteří tohle štěstí nemají.

Zdroj: http://praha.idnes.cz/ruce-v-lehkem-predpazeni-tak-nejlepe-zdolate-neviditelnou-vystavu-1du-/praha-zpravy.aspx?c=A110516_1586188_praha-zpravy_sfo

    Název (povinné)

    E-mail (povinné)

    Předmět

    Zpráva